Jak jsem si proběhla Hradec

V neděli, 12.října se konal druhý ročník hradeckého půlmaratonu. Vloni jsem (stejně jako na ten ústecký) přihlašování nějak prošvihla, ale letos jsem si řekla, že už takovou chybu nesmím udělat.  Zaběhnout si půlmaraton ve městě, ve kterém studuji - to je přeci skoro moje povinnost!

Šly jsme do toho spolu s Káťou, která se mnou všechny tyhle sportovní srandičky absolvovala na Taiwanu. Asi hodinku před startem jsme se sešly, abychom nasály patřičnou atmosféru - a řekla bych, že se to povedlo.
 Hradecké Malé náměstí bylo plné stánků s klasickými sportovními potřebami a s botami, s jídlem, pivem, ovocnými džusy a dalšími dobrotami. Všude okolo se linula vůně trdelníku, který fakt miluji, ale měla jsem soudnost a věděla jsem, že před jednadvacetikilometrovým během si takovouhle prasárničku fakt dát nemůžu :) U stánku s alternativními dortíčky jsme neodolaly a ochutnaly malý kousek indického cukroví, které bylo fakt luxusní.

Hradecký půlmaraton byl můj pátý oficiální půlmaraton v životě, kromě toho mám za sebou jeden maraton, několik dvacítek či třicítek (v létě jsem si takovéto vzdálenosti běhala pro radost aspoň jednou týdně), takže by člověk řekl, že už jsem trochu zkušená a že vím, jak se obléci.
Houby!
Jsem blbá a nepoučitelná a udělala jsem obrovskou, začátečnickou chybu - štrašně teple jsem se oblékla. Dlouhé běžecké legíny, teplé termotriko s dlouhým rukávem a přes to ještě šusťákovou běžeckou vestu. Takhle navlečená jsem šla na start, zatímco lidi okolo mě byli mnohdy jen v kraťasech a v tílku.

Prostě mi před startem přišlo, že je zima. Jenomže pak vysvitlo sluníčko a udělalo se opravdu velké teplo, takže jsem se v těch všech vrstvách celou cestu trápila a potila.

Jak už jsem zmínila, startovalo se na Malém náměstí. Trasa vedla přes lízátkovský stadion do Malšovic, poté do lesa a zpátky. Bylo to v podstatě jedno velké kolečko, jen některé úseky se běžely tam i zpátky tou samou cestou.
Když to porovnám s ústeckým půlmaratonem, v Ústí byla trasa mnohem rozmanitější. Přiznám se, že během toho hradeckého jsem se chvílemi nudila. (Zejména v lese, kam chodím běhat běžně a kde to moc dobře znám) Ale hradecký půlmaraton má zase plusové body za čistčí a zdravější ovzduší - o čistém vzduchu se v Ústí při proběhu chemičkou opravdu mluvit nedalo. Takže každé město má svoje. V Hradci také běželo mnohem méně lidí.

Rekord jsem však tentokrát netrhla - kvůli zmiňovanému teplu se mi neběželo moc dobře, navíc už mi dosluhují moje boty; jsou trochu děravé a tak se do nich dostaly kamínky, které mi způsobily nemalý puchýř. Do cíle jsem doběhla s časem 2:06. To není nic, s čím bych se měla chlubit :) Tentokrát jsem ale byla fakt ráda, že jsem to vůbec dokončila a nezdechla. Už se mi zkrátka v životě běželo líp.

Po závodě jsme šly s Káťou nabrat spálené kalorie do Mexity, mé oblíbené mexicko-italské restaurace. Plněná zapečená tortilla se zeleninou, rýží a sýrem byla po tom výkonu fakt zasloužemá!

Suma sumárum - trochu jsem se trápila, jelikož mi bylo vedro a bolely mě nožky, ale na to člověk rychle zapomene a tak mi nezbývá nic jiného, než hradecký půlmaraton ohodnotit velmi pozitivně!

Medaile a fešná čelenka, která se bude jistojistě hodit do zimy do Finska :)